Bude svatba!

Za všechno může Roman. To díky němu jsme se potkali na recepci v Partners. Roman má Jiřího rád, a věděl že má slabost pro recepční, tak mu vybral tu nejhezčí. Báru totiž přijímal právě Roman. Netrvalo to dlouho a bylo z toho první “Miluju Tě”. Kdo a kdy ho řekl?

Možná byste čekali větší romantiku, ale zas tak velké to nebylo. A oboustranné taky ne. I když párty to tenkrát byla kvalitní. První vyznání přišlo asi v 5:00 ráno, na taneční kostce v Tabarinu. Načasování nebylo nejlepší, ale Jiřího odvaha se musí ocenit.

Na první rande si Jiří vymyslel velké překvápko. Spiklenecky se spojil s Verunkou a ta mu pomohla Báru vylákat ven, aniž by tušila, co se bude dít. Před domem čekal Jiří a odvezl Báru na výlet do Mikulova. A to už romantika určitě byla. A taky začátek Kulíšků.

Přišel nečekaně. Znáte ten pocit, kdy si říkáte, že je jinde tráva zelenější? Měla ho i Bára. Rozhodla se zjistit, jestli zelenější drny nerostou ve Skotsku, a odstěhovala se za kamarádkou do Aberdeenu. Tehdy ještě Bára nevěděla, že bude Jiřík její životní láska. A jako mladice, dračice chtěla zkusit žít jinde než u nás. Vydrželo jí to dlouhých 7 měsíců...Nebojte se, příběh nekončí...chyběli jsme si, a moc.

Jiřík přesvědčil kamaráda Péťu, aby jel do Skotska za Bárou s ním a strávili tam dva týdny, kdy jim bylo pořád zima. Měsíc na to si udělala Bára výlet do Čech a cítila, že se chce vrátit. Netrvalo to ani měsíc a rovnou se ze Skotska nastěhovala k Jiřímu a začali bydlet spolu.

Znáte ten seriál? Přesně takové to bylo. Láska. Rozchody, rovnou dva. Hádky. Hodně hádek. A zase láska. Několik stěhování. Kdo nás zná a byl s námi od začátku, ten ví, že i když přišel rozchod, táhlo nás to k sobě zpátky. Někdo říká, že jsme měli doma Itálii, my preferujeme označení dynamický vztah.

A tak po tom posledním rozchodu, v lednu 2016 se všechno zlomilo naposledy. Tenkrát Jiří přespával na sedačce U Léni a Zdendy. Naštěstí to pro Jiřího záda i sedačku hostitelů netrvalo dlouho. Po 11 dnech se Jiří vrátil domů a smířili jsme se. Tentokrát jsme věděli, že už je to jiné. Velké a napořád.

Na první společný trénink nás vzal Péťa, který už tenkrát jel pořádný bomby. Takže bylo jasný, že to bude bolet. Na konci lekce jsme oba hledali plíce, potili krev a cukali se v křečích. Bylo to strašný. Takže je až neuvěřitelný, že z toho vznikla závislost, kterou dnes ukájíme skoro každý den. Společně, vedle sebe a pořád.

Na děti se cítíme příliš mladí, tak jsme adoptovali kocourka. Černé malé roztomilé koťátko. Po roce nám přišlo, že se cítí trochu sám. Bylo rozhodnuto, musíme mít kocourky dva. Od té doby jsou Kuki a Kešu strážci našeho domova.

Na Šumavě jsme tenkrát byli poprvé a budeme se tam moc rádi vracet. Vzpomínat na to, jak jsme se spolu zasnoubili na kameni u řeky Modravy. Tolik štěstí, lásky a emocí, až si z toho Bára chtěla vyskočit radostí. Vyskočila...a byl z toho výron kotníku. No jo, láska bolí.

Coming soon… Stay tuned.